Markéta
Dobrý den, jmenuji se Markéta Brožová,narodila jsem se 17. května 1994 a následkem těžkého porodu se u mě bohužel projevila dětská mozková obrna (spastické postižení všech čtyř končetin). Postihlo mě krvácení do mozku a různé další neduhy. Prognóza lékařů nebyla příliš optimistická. Jsem ale moc ráda, že se tenkrát mýlili. Vystudovala jsem osmileté gymnázium, nyní studuji prvním rokem vysokou školu – obor Interkulturní germanistika a můj zdravotní stav šel za poslední dva roky prudce dopředu. Stále ještě používám vozík, ale moc si přeju, aby už i ten byl za chvíli minulostí. Objevila jsem totiž velmi účinnou rehabilitaci v piešťanském Adeli centru, která mě doslova postavila na nohy. Léčebnou kúru jsem absolvovala dvakrát. Výsledkem je samostatný stoj a odstranění prakticky všech svalových abnormalit, které mi bránily v samostatné chůzi. Až na zkrácené achilovky, které se bohužel ani za ty roky rozcvičit nepodařilo. Těm budeme muset pomoci operativně. Jenže klasická operace by pro mě znamenala obrovský krok zpět – narkóza, sádry, rehabilitace... Mohla bych začít cvičit nanovo. Lékaři v Adeli centru ovšem přišli s myšlenkou absolvovat operaci Ulzibat, která je několikrát do roka prováděna ruskými operatéry v Kladně. Jde o metodu šetrnou, neinvazivní. Po operaci nejsou potřeba sádry, ranky mají průměr do 2 mm a doba rekonvalescence je velmi krátká – v průměru 10 dní. Princip operace spočívá v přerušení spastických svalových vláken, čímž dojde k natažení svalu (zatímco klasická operace by znamenala přímý zásah do šlachy). Bohužel tento zákrok není hrazený ze zdravotního pojištění. Jeho cena se pohybuje okolo 73 tisíc korun, což je částka, kterou bohužel nejsme schopni zaplatit a většina nadací na tento druh operace nepřispívá. Tento zákrok (ev. i následná terapie v Adeli) je ale pro mě jediným možným krokem vpřed, protože achilovky se bohužel samy do pořádku nedají. Dovolte mi, abych vás tímto požádala o jakýkoliv příspěvek na provedení operace Ulzibat, jejíž cena je zmíněných 73 tisíc korun. Tento zákrok je jednou z posledních (ne-li tou poslední) štací na cestě za chůzí. Věřím, že se najdou tací, kterým nebude můj příběh lhostejný a v té mé cestě mi pomohou. Každým potenciálním příspěvkem jsem svému velkému snu – žít nezávislý a samostatný život - blíž.
Všem, kteří se rozhodnou pomoci, moc a moc děkuju.
Markéta B.
17.dubna.2015 - operační zákrok dle metodiky ULZIBAT
Tři dny od operace UlZIBAT jsem se konečně dostala k počítači, abych sepsala průběh a své dojmy z celého zákroku.
Na kliniku jsme vyjeli v pátek, 17.4, brzo ráno a před osmou hodinou jsme už byli na místě. Po vyplnění příjmových dokumentů jsem se dozvěděla, že jdu na operaci jako devátá – po jedenácté hodině.
Byla mi podána premedikace a nezbývalo, než čekat. Byla jsem kupodivu klidná. Opakovala jsem si, že doktoři vědí, co dělají, a já zase přesně vím, proč jsem tady. V hlavě mi zněla slova dr. Nazarkina, která mi řekl na konzultaci – budeš chodit. To, co se ještě ráno zdálo jako utopie, se odpoledne začalo stávat skutečností. Po jedenácté hodině mě odvezli na sál, kde jsem strávila sedmnáct minut. Výsledek operace jsem na vlastní kůži začala pociťovat ihned po probuzení. Na těle mám celkem 14 ranek o průměru cca 2 mm, které se krásně hojí a mé nohy mě konečně začínají poslouchat. Věřím tomu, že až se do mozku dostanou ty správné impulzy, a že jim teď už nebrání nic v cestě, dosáhnu mety nejvyšší. Tělo je uvolněné a nohy pomalu dosahují stavu zdravého člověka. Narkózu jsem vyspávala něco přes hodinu, ale naštěstí se u mě neobjevily pooperační nevolnosti, vše proběhlo bez komplikací.
Jak jsem se později dozvěděla, operatéři ukázali, během toho, co já jsem spala, mamině výsledek operace. Prý jsem byla schopná, pod vlivem anestetik, dát nohy do devadesáti stupňů a vypadala jsem jako zdravá. Zprvu se mi tomu, při pohledu na zafačované nohy, nechtělo věřit, i když už v momentě kdy jsem se probudila, byl rozdíl znatelný. Při propouštění z nemocnice mi však lékaři sdělili, že vše je teď jen v mé hlavě – nohy byly dvacet let zvyklé, že něco nemohou, a tak je teď na mě, abych je po tak dlouhé době přesvědčila o opaku. Co hodinu se můj stav mění k lepšímu a já jsem moc ráda, že všechno dopadlo tak, jak to dopadlo.
Na důkaz té obrovské změny, která mi poslední dny mění život k lepšímu – a věřím, že ho co nevidět změní od základů, přikládám dvě koláže „jak šel čas.“ Během tří dnů od zákroku je pokrok až neuvěřitelný.
Chtěla bych tímto poděkovat všem těm, kteří stáli při mně, především však těm, kteří mi umožnili zákrok absolvovat. Všem sponzorům a nadačnímu fondu Šťastná hvězda, jejichž pomoci si velmi vážím. Bez Vás bych to nedokázala.
Operace a následné pokroky, které jsou už v tuto dobu nemalé, jsou jasným důkazem toho, že s dětskou mozkovou obrnou se vyplatí bojovat v každém věku.
Díky, že ten boj zažíváte se mnou.
Markéta
Tři dny od operace UlZIBAT jsem se konečně dostala k počítači, abych sepsala průběh a své dojmy z celého zákroku.
Na kliniku jsme vyjeli v pátek, 17.4, brzo ráno a před osmou hodinou jsme už byli na místě. Po vyplnění příjmových dokumentů jsem se dozvěděla, že jdu na operaci jako devátá – po jedenácté hodině.
Byla mi podána premedikace a nezbývalo, než čekat. Byla jsem kupodivu klidná. Opakovala jsem si, že doktoři vědí, co dělají, a já zase přesně vím, proč jsem tady. V hlavě mi zněla slova dr. Nazarkina, která mi řekl na konzultaci – budeš chodit. To, co se ještě ráno zdálo jako utopie, se odpoledne začalo stávat skutečností. Po jedenácté hodině mě odvezli na sál, kde jsem strávila sedmnáct minut. Výsledek operace jsem na vlastní kůži začala pociťovat ihned po probuzení. Na těle mám celkem 14 ranek o průměru cca 2 mm, které se krásně hojí a mé nohy mě konečně začínají poslouchat. Věřím tomu, že až se do mozku dostanou ty správné impulzy, a že jim teď už nebrání nic v cestě, dosáhnu mety nejvyšší. Tělo je uvolněné a nohy pomalu dosahují stavu zdravého člověka. Narkózu jsem vyspávala něco přes hodinu, ale naštěstí se u mě neobjevily pooperační nevolnosti, vše proběhlo bez komplikací.
Jak jsem se později dozvěděla, operatéři ukázali, během toho, co já jsem spala, mamině výsledek operace. Prý jsem byla schopná, pod vlivem anestetik, dát nohy do devadesáti stupňů a vypadala jsem jako zdravá. Zprvu se mi tomu, při pohledu na zafačované nohy, nechtělo věřit, i když už v momentě kdy jsem se probudila, byl rozdíl znatelný. Při propouštění z nemocnice mi však lékaři sdělili, že vše je teď jen v mé hlavě – nohy byly dvacet let zvyklé, že něco nemohou, a tak je teď na mě, abych je po tak dlouhé době přesvědčila o opaku. Co hodinu se můj stav mění k lepšímu a já jsem moc ráda, že všechno dopadlo tak, jak to dopadlo.
Na důkaz té obrovské změny, která mi poslední dny mění život k lepšímu – a věřím, že ho co nevidět změní od základů, přikládám dvě koláže „jak šel čas.“ Během tří dnů od zákroku je pokrok až neuvěřitelný.
Chtěla bych tímto poděkovat všem těm, kteří stáli při mně, především však těm, kteří mi umožnili zákrok absolvovat. Všem sponzorům a nadačnímu fondu Šťastná hvězda, jejichž pomoci si velmi vážím. Bez Vás bych to nedokázala.
Operace a následné pokroky, které jsou už v tuto dobu nemalé, jsou jasným důkazem toho, že s dětskou mozkovou obrnou se vyplatí bojovat v každém věku.
Díky, že ten boj zažíváte se mnou.
Markéta
